Protančené střevíčky

31. ledna 2017 v 22:41 | '#, |  O mně

Řekla bych, že každému je souzen tanec. Jen si k němu musí najít cestu.

Víte, musím se přiznat, že proti tanci jsem ze začátku nic neměla. Když nikdo nebyl doma, nechala jsem se unést, zpívala jsem si a tančila. Jako malou mě při sledování Barbie zaujal balet - to mi táta rozstřihl bačkory do školky, já si nachňácala k prstům kapesníky a "baletila", potom se do naší rodiny vetřela úchylka po filmu Lord of the dance a mě chytlo stepování, táta mě natáčel a dokonce mě s mamkou přihlásili i do taneční školy. A tady se to utlo. Nebavilo mě to. Dodneška když se tátovi naskytne příležitost, vyčítá mi, že jen tak z okna vyhodil tisícovku pro nic za nic. Od té doby měli rodiče k mým koníčkům rezervy. K tanci mi dokonce táta vnutkl odpor, protože v jednom kuse narážel, že necítím rytmus, neumím se vrtět. Takže v deváté třídě, kdy jsem k tanci jako takovému (krom toho občasného blbnutí v pokoji, kdy mě nesměl nikdo z rodiny vidět) neměla žádný vztah, jsem byla skálopevně přesvědčená, že do tanečních nejdu.
Prostě nejdu, basta. Říkám. Že. Nejdu.
Anebo jo. Ale jen, že mi nedáte pokoj.
 

Tak co prázdniny, Rory?

26. srpna 2016 v 13:24 | '#, |  O mně
Tak jsem se těšila, jak se zase za ty dva měsíce vyřádím, abych pak mohla bez reptání opět dřepět v lavici, a ono zase nic. Pravda je, že jsem byla líná dopředu něco plánovat, a zbláznění se na poslední chvíli se mi moc neosvědčilo, protože se zkrátka obklopuju lidmi, kteří se nedokáží jen tak sbalit a hlavně u toho nadšení zůstat. Takže jsem si sem tam něco vydělala, vystěhovala se s tátou od jedný nesnesitelný ženský a poslední dny jen tak přemýšlím, co dělat v novém bytě.

Výsledek obrázku pro bydlení s rodiči

První láska, první průšvihy

23. května 2016 v 22:31 | ,#' |  Úvahy a názory
Život mladistvého člověka je snad nejbouřlivější období života vůbec. V přechodu z dítěte, z kterého ještě čiší jakási nevinnost a nevědomost, se stává pomalu dospělý člověk - míchá se rozum s citem, zvědavost či jiné aspekty nás pohání k vyzkoušení mnoha věcí a to spíš těch zakázaných, morálně neakceptovaných, a to všechno je obalené jednou velkou zmateností.
 


Smysl života aneb Cesta

9. března 2015 v 20:19 | ,#' |  Úvahy a názory
Mnozí se ptají, jaký je (jejich) smysl života.
Ale je pravda, že je v téhle otázce se skrývá jiná. Co doopravdy chci?

To jest otázka, která má svůj důvod jen pro ujasnění. Ne, abychom nechápali. Ale abychom se člověk zamyslel a věděl.
Když jsem byla malá, často jsem přemýšlela nad věcmi s hlubším významem. Avšak nikdy jsem nenalezla odpověď.
Když se budu stále ptát, proč tu jsem, jaký mám význam a zda tady nejsem kvůli něčemu, co je důležité nejen pro mě, ale i pro ostatní, ztrácím čas.
Stačí, když se zeptám jednou pro svou představu, jakou bych chtěla dostat odpověď. Co by tak moc chtěla, čím bych se chtěla ve světě prosadit, o čem chci svým dětem a vnoučatům vyprávět?
Stačí, když budu mít jasno, dostatečně silnou vůli si k tomu razit cestu, konečně dosáhnout a pak si sama odpovědět. Tohle je můj smysl života.
Víte proč?
Protože smysl svému životu určujeme sami.

Přítel a přítel

21. února 2015 v 17:14 | ,#' |  Úvahy a názory
Jen tak na okraj bych ráda poznamenala, že si v poslední době všímám (svého) dilematu mezi užitím přítele. Přítel jako partner a přítel ve významu dražším než kamarád. Pamatuju, že když jsem byla malá, byla jsem na návštěvě své sousedky a s její babičkou - mimoto také zákeřnou drbnou - probíraly CDéčka a nové filmy. To byla ještě doba videopůjčoven a alespoň u nás jsme se do moderního pirátství zapojovali asi jen tak, že jsme filmy a seriály nahrávaly na kazety. Ta naše éra už pomalu končila a já se zrovna zmiňovala, že mámin přítel jí za peníze nahrává filmy, o které si ona řekne, na CD. Slovo Kamarád mi totiž přišlo takové ošklivé a mě se Přítel od slova Přátelství líbilo prostě víc. Babička se zatvářila na chvíli překvapeně, ale pak jako by mě snad asi nechtěla vyplašit, že to, co jsem snad řekla, jsem říkat neměla, se zeptala, jestli to mému tátovi nevadí. Chvíli jsem váhala, protože jsem její otázku na poprvé pochopila špatně, ale poté mi to došlo a hned jsem zpanikařila a bránila se, že tak jsem to nemyslela, že jsem to myslela jako Kamarád. Nebo kdoví, že? Mám totiž dnes pocit, jako bych mámu z té doby najednou neznala. Ale to už je jedno. O tom taky ale mluvit nechci, to jen, že se tohle téma z nadpisu může vysvětlit i jinak.

Co je však mé původní téma, na které jsem se opravdu chtěla vrhnout a podat tak svoje shrnutí, úvahu a konečný (možná jen prozatím) názor, je,jestli je přítel alias partner víc než přítel alias dražší než kamarád.

Internet tvoří naší generaci

14. ledna 2015 v 21:25 | ,#' |  Úvahy a názory
Je to samozřejmost. Internet jsou informace. Zábava. Komunikace. A nutnost.
Přes něj si žáci a studenti shání podklady na referáty včetně fotografií, o elekronické
žákovské ani nemluvě. Inzeráty, reklama, nákupy, veškerá média, poradny...
Pro hráče tu jsou velice populární virtuální online hry, které jsou buď přímo na internetu
nebo k němu vyžadují přístup.
A pak komunikace. Nechala jsem si to jako poslední, protože komunikace je vlastně zábava
a informace dohromady. Taky prodlužovač vztahů na dálku. A nachazeč nových přátel - to
slovo si zde musí člověk znovu definovat.
Internet je tak obsahově široká "věcička", že se nejen stává velkým požíračem našeho času
(už když píšu tenhle článek. Zda je to ale vážně Ztráta času už posoudíme společně), ale
také dokonce nutností pro náš moderní život.
Nutnost i ve formě závislosti.
Dnes na něj spoléháme a bereme ho skoro jako samozřejmost.
Ale to je špatně.

Jen tvou Tajemnou osobou

10. ledna 2015 v 17:37 | ,#' |  Básně
Nechat si pro sebe všechny myšlenky. Hezky lakomě.
Vyžívat se v tom být pro někoho záhadou.
A nenechat to zajít příliš daleko...
Má báseň.

Já, moudrý z celého národa

17. prosince 2014 v 10:38 | ,#' |  Úvahy a názory
Ano, dneska je to na většině koutů světa. Ve většině úst. Oblíbená fráze.
"Kam ten svět spěje..."
Co mě však spíš dokáže vytočit a rozesmutnit je věta "Češi jsou fakt vymaštění." Z úst samotného Čecha.
Řekne to jako holý fakt. Někdy k tomu dodá i větu "Stydím se za ně."
Protože tito lidé jsou mimořádně nadaní v posuzování situací a zřejmě nám tu roste nová generace moudrých jedinců, kteří zřejmě dovedou náš svět do Ráje, udělají z tohoto místa lepší svět a nejsou ničím zaslepeni, ani láskou ke svému národu, který z něj přece jen vytvořil tak drahocenný unikát.
Toto jsou spisy vlastence. Člověka milujícího svou zemi, člověka červenajícího se pýchou, když slyší chválu na český jazyk, jak je krásný a osobitý, když čte na Youtube komentáře pod českou verzí písničky nějaké pohádky, jak je to jedna z nejlepších verzí a že znovu - opakuji se - je čeština tak nádherná.
Přesto ji někdo využívá k jejímu vlastnímu ponížení, kritice, ke kritice jejího státu, jemuž je specifická.

Domácí násilí aneb když oběť nechce

2. prosince 2014 v 17:53 | ,#' |  Úvahy a názory

Myslím, že většina lidí, když se řekne "domácí násilí", představí si jako oběť ženu, manželku, týranou mužem, jejím manželem. Je to asi jeden z nejčastějších případů. Pak si osobně myslím, že se jedná o týrání dětí.
Nedávno jsem na Facebooku zahlédla sdílené video, jakési studie, které měly poukázat na zachování lidí, kteří jsou svědky nějakého násilí nebo si jsou vědomi nějakému domácímu násilí.
Studie pro mě osobně překvapující nebyly, pro mnoho komentujících zřejmě ano.
Komentáře typu "To je hrůza, že si ti lidé už dneska ani nepomáhají!" "Samotné přihlížení a neřešení domácího násilí je pro sraby!"
Kdybych si v těchto situacích měla představit sebe, musela bych o výsledku dlouho uvažovat. Jsem sobecký člověk a strategicky přemýšlící, takže to hodně nahrává oblíbenému "hledení si svého."
Ale jsem člověk INFJ, empatický. Když přemýšlím, když svět vnímám, jsem si vědoma, že je to pouze můj úhel pohledu, nikoliv zrovna černá nebo bílá pravda. Zvažuju jiné úhly pohledů, přestože to znamená překonfigurovat postup myšlení a jednoduše si sebe představit v jiné pozici a situaci, či se dokonce pokusit stát se někým jiným. Pro člověka chtícího se stát hercem to nezní až tak těžce.
Ale jsou přece jen případy, kdy to nedokážete. Buď dotyčnou osobu, do které se chcete vědomím převtělit, nechápete a nerozumíte jí, a nebo když ku vlasnímu prospěchu prostě nechcete. Z hrdosti. Z lenosti nacházet jiné východisko. Či z pouhé neschopnosti a lásky.
Kdybych to ale nechtěla tak okecávat, tak bych jednoduše poznamenala, že záleží na situaci. Protože kdybych měla pomoct cizímu člověku, o kterém nic nevím, kterého neznám, u kterého bych prostě nevěděla, jak zareaguje a kvůli čemu se tohle děje, s vědomím, že nic není černobílé a že je tu beztak vysoké riziko, že se vše obrátí proti mě, tak nevím nevím. Musela bych být asi ve velkém adrenalinu či by se ze mě musel stát sám Naruto, abych se do toho pustila.
Už jsem to ale zažila.

Čaj, teplé ponožky a učebnice

26. listopadu 2014 v 20:46 | ,#' |  O mně

Třesu se zimou a stehna mě začínají štípat v důsledku husí kůže po nedávném holení (Neboj, ještě 3 týdny tanečních a pak si v zimě choď jako gorilka, ale hlavně to ještě vydrž!). Občas se zahledím na své ruce majíc před sebou na klávesnici, a připomínám si, že si musím z domova přinést ten zimní krém. Občas se na mém levém rameni zjeví malý čertík a šeptá mi do ouška, že spolubydlící přece na poličce krém má. Ou, ale no tak!
Ten krásný začátek podzimu, kdy byl okolní svět barevný, je pryč. Řekla bych, že je to takové to mezidobí, kdy už není ten podzim jako na obrazcích a ani ta ukázková zima ještě nedorazila, všude jsou jen holé stromy, mrazivo a mokro, a vůbec celá příroda je tak ponurá a ospalá.


Kam dál