Čaj, teplé ponožky a učebnice

26. listopadu 2014 v 20:46 | ,#' |  O mně

Třesu se zimou a stehna mě začínají štípat v důsledku husí kůže po nedávném holení (Neboj, ještě 3 týdny tanečních a pak si v zimě choď jako gorilka, ale hlavně to ještě vydrž!). Občas se zahledím na své ruce majíc před sebou na klávesnici, a připomínám si, že si musím z domova přinést ten zimní krém. Občas se na mém levém rameni zjeví malý čertík a šeptá mi do ouška, že spolubydlící přece na poličce krém má. Ou, ale no tak!
Ten krásný začátek podzimu, kdy byl okolní svět barevný, je pryč. Řekla bych, že je to takové to mezidobí, kdy už není ten podzim jako na obrazcích a ani ta ukázková zima ještě nedorazila, všude jsou jen holé stromy, mrazivo a mokro, a vůbec celá příroda je tak ponurá a ospalá.




Když vstávám a když jdu do školy, je ještě tma. Někteří spolužáci už nosí zimní bundy (Jo, jen ty tou mikinou ještě zůstáváš pozadu...), čtvrtina už promarodila a stěžuje si, že nestíhá dopisovat písemky a k tomu se učit na nové. Proto radši každý večer piju čaje s medem, beru vitamíny a na noc si beru výhradně ponožky zastrčené do pyžamních kalhot a župan. Spinká se mi pak tak blaze...
Vlastně tak blaze, že jsem už nespočetněkrát zaspala. Naštěstí mám tak naprogramované tělo, že se přece jen samo od sebe vzbudí, když vycítí, že spí dýl, než si může dovolit.
Dny se začínají splývat, jak si jsou navzájem až k nepoznání.
Mám vsugerováno, že jsem robot. Ráno mi mobil zazvoní znělku z reklamy na Downtown od C. Kleina, ale zazní vždy jen "I was feeling..." a už ho vypínám. Musí pak za 10 minut zazvonit znovu, aby mě vykopal z postele. Spolubydlící většinou ještě spí, protože mají často až od devíti. Připravím se a jdu na snídani. A pak do školy, kde půl hodiny sedím ve třídě sama, protože jsem tam brzo, ale lépe se mi tak učí a doháním tak to, co na pokoji mám...někde kdesi. Máme školu, píšeme testy, jdeme na oběd, obvykle jdeme i na odpolední hodinu, kde si to vzadu odsedíme a pak jdu na intr. Tam se většinou při cestě strachuju, aby moc nekontrolovaly vychny průkazky, protože jsem tu svojí ztratila a nechce se mi pořizovat novou, protože na ni nemám fotku a další si dělat nechci (platila bych si to ze svého). No a pak jdu na notebook, takovou hodinu, maximálně dvě jsem na pokoji sama, než příjdou holky a to si většinou zpívám, učím se stylem, že si hraju na učitelku, čtu příspěvky na facebooku a píšu blog.
Jsem ráda, že mě to blogování tak baví, je teda pravda, že na to prostě moc čas není (nemám ani čas číst povinnou četbu k maturitě a to mám půjčené dvě knihy. Dovolila bych si říct, že je mám pujčené už přes víc jak měsíc, tak snad internátní knihovna nežádá o peníze...). Zrovna mám rozepsaný dva články, ale chci se do nich vysmrkat co nejvíc, a někdy vymýšlím, jak zformulovat své pocitové a různorodé myšlenky do souvislých vět dávající smysl.
Dávající smysl...
Tak snad bude o zimě víc času.
Je ale stejně zajímavé, jak Vás ten středoškolský život poznamená, změní.
Hodně změní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama