Prosinec 2014

Já, moudrý z celého národa

17. prosince 2014 v 10:38 | ,#' |  Úvahy a názory
Ano, dneska je to na většině koutů světa. Ve většině úst. Oblíbená fráze.
"Kam ten svět spěje..."
Co mě však spíš dokáže vytočit a rozesmutnit je věta "Češi jsou fakt vymaštění." Z úst samotného Čecha.
Řekne to jako holý fakt. Někdy k tomu dodá i větu "Stydím se za ně."
Protože tito lidé jsou mimořádně nadaní v posuzování situací a zřejmě nám tu roste nová generace moudrých jedinců, kteří zřejmě dovedou náš svět do Ráje, udělají z tohoto místa lepší svět a nejsou ničím zaslepeni, ani láskou ke svému národu, který z něj přece jen vytvořil tak drahocenný unikát.
Toto jsou spisy vlastence. Člověka milujícího svou zemi, člověka červenajícího se pýchou, když slyší chválu na český jazyk, jak je krásný a osobitý, když čte na Youtube komentáře pod českou verzí písničky nějaké pohádky, jak je to jedna z nejlepších verzí a že znovu - opakuji se - je čeština tak nádherná.
Přesto ji někdo využívá k jejímu vlastnímu ponížení, kritice, ke kritice jejího státu, jemuž je specifická.

Domácí násilí aneb když oběť nechce

2. prosince 2014 v 17:53 | ,#' |  Úvahy a názory

Myslím, že většina lidí, když se řekne "domácí násilí", představí si jako oběť ženu, manželku, týranou mužem, jejím manželem. Je to asi jeden z nejčastějších případů. Pak si osobně myslím, že se jedná o týrání dětí.
Nedávno jsem na Facebooku zahlédla sdílené video, jakési studie, které měly poukázat na zachování lidí, kteří jsou svědky nějakého násilí nebo si jsou vědomi nějakému domácímu násilí.
Studie pro mě osobně překvapující nebyly, pro mnoho komentujících zřejmě ano.
Komentáře typu "To je hrůza, že si ti lidé už dneska ani nepomáhají!" "Samotné přihlížení a neřešení domácího násilí je pro sraby!"
Kdybych si v těchto situacích měla představit sebe, musela bych o výsledku dlouho uvažovat. Jsem sobecký člověk a strategicky přemýšlící, takže to hodně nahrává oblíbenému "hledení si svého."
Ale jsem člověk INFJ, empatický. Když přemýšlím, když svět vnímám, jsem si vědoma, že je to pouze můj úhel pohledu, nikoliv zrovna černá nebo bílá pravda. Zvažuju jiné úhly pohledů, přestože to znamená překonfigurovat postup myšlení a jednoduše si sebe představit v jiné pozici a situaci, či se dokonce pokusit stát se někým jiným. Pro člověka chtícího se stát hercem to nezní až tak těžce.
Ale jsou přece jen případy, kdy to nedokážete. Buď dotyčnou osobu, do které se chcete vědomím převtělit, nechápete a nerozumíte jí, a nebo když ku vlasnímu prospěchu prostě nechcete. Z hrdosti. Z lenosti nacházet jiné východisko. Či z pouhé neschopnosti a lásky.
Kdybych to ale nechtěla tak okecávat, tak bych jednoduše poznamenala, že záleží na situaci. Protože kdybych měla pomoct cizímu člověku, o kterém nic nevím, kterého neznám, u kterého bych prostě nevěděla, jak zareaguje a kvůli čemu se tohle děje, s vědomím, že nic není černobílé a že je tu beztak vysoké riziko, že se vše obrátí proti mě, tak nevím nevím. Musela bych být asi ve velkém adrenalinu či by se ze mě musel stát sám Naruto, abych se do toho pustila.
Už jsem to ale zažila.