Domácí násilí aneb když oběť nechce

2. prosince 2014 v 17:53 | ,#' |  Úvahy a názory

Myslím, že většina lidí, když se řekne "domácí násilí", představí si jako oběť ženu, manželku, týranou mužem, jejím manželem. Je to asi jeden z nejčastějších případů. Pak si osobně myslím, že se jedná o týrání dětí.
Nedávno jsem na Facebooku zahlédla sdílené video, jakési studie, které měly poukázat na zachování lidí, kteří jsou svědky nějakého násilí nebo si jsou vědomi nějakému domácímu násilí.
Studie pro mě osobně překvapující nebyly, pro mnoho komentujících zřejmě ano.
Komentáře typu "To je hrůza, že si ti lidé už dneska ani nepomáhají!" "Samotné přihlížení a neřešení domácího násilí je pro sraby!"
Kdybych si v těchto situacích měla představit sebe, musela bych o výsledku dlouho uvažovat. Jsem sobecký člověk a strategicky přemýšlící, takže to hodně nahrává oblíbenému "hledení si svého."
Ale jsem člověk INFJ, empatický. Když přemýšlím, když svět vnímám, jsem si vědoma, že je to pouze můj úhel pohledu, nikoliv zrovna černá nebo bílá pravda. Zvažuju jiné úhly pohledů, přestože to znamená překonfigurovat postup myšlení a jednoduše si sebe představit v jiné pozici a situaci, či se dokonce pokusit stát se někým jiným. Pro člověka chtícího se stát hercem to nezní až tak těžce.
Ale jsou přece jen případy, kdy to nedokážete. Buď dotyčnou osobu, do které se chcete vědomím převtělit, nechápete a nerozumíte jí, a nebo když ku vlasnímu prospěchu prostě nechcete. Z hrdosti. Z lenosti nacházet jiné východisko. Či z pouhé neschopnosti a lásky.
Kdybych to ale nechtěla tak okecávat, tak bych jednoduše poznamenala, že záleží na situaci. Protože kdybych měla pomoct cizímu člověku, o kterém nic nevím, kterého neznám, u kterého bych prostě nevěděla, jak zareaguje a kvůli čemu se tohle děje, s vědomím, že nic není černobílé a že je tu beztak vysoké riziko, že se vše obrátí proti mě, tak nevím nevím. Musela bych být asi ve velkém adrenalinu či by se ze mě musel stát sám Naruto, abych se do toho pustila.
Už jsem to ale zažila.


Od mala jsem si byla vědoma, že mezi tetou a strejdou je to komplikovaný vztah. Ráda jsem totiž u tety spala, měla jsem tam bratránka, který mi byl bratrem a velkým kamarádem, sestřenku a druhého bratránka. Měla jsem ráda večery, kdy neusínám sama v pokoji, kdy si ještě s někým povídám, provádím lumpárny a sestřenčino vyprávění a čtení pohádek.
Ale byly večery, které se proměnily ve zmatek a pocit úzkosti a to bylo tehdy, když si strýc vyléval vztek na tetě, bezbranné ženy a matky, naivní a milující osobnosti. Za to jsem ke strýcovi cítila odpor. Že nedokázal potlačit svůj vztek. Že nedokázal najít jiné řešení. Že se nesnažil pochopit. Že byl tak sobecký...stejně jako teta.
Tím, že se "utkávali" dva sobečtí lidé, znamenalo utrpení pro celé rodinné okolí, které si bylo vědomo nějaké zkratu, nějaké chyby, nějakého problému.
Nikdo nic nedělal. Sestřenice se často své mámy zastávala. Občas dle jejího vyprávění utrpěla i zranění - od svého otce. U bratranců to bylo jiné. Jeden bratránek je mentálně postižený člověk, ale citlivá a dobrosrdečná bytost. Bohužel přece jen slabší jakémukoliv odporu, když je závislý na dotyčných osobách. Můj jakoby bratr byl nejsložitější. Možná jsem ho nepochopila přímo nikdy, ale nejblíž jsem se tomu dostala nedávno. Nikdy jsem se ho totiž přímo nezeptala. Cítila jsem v něm odtažitost, emocionální odtažitost a věděla jsem, že v něm to je zřejmě nejcitlivější téma, o kterém se těžko může vyjádřovat.
Vím, že když teta utekla z domu k dědovi bydlícímu vlastně hned naproti a u kterého byli zalezlí i děti včetně mě, sesypala se jako hromádka z karet, brečela, chvěla se a vůbec svým dětem ukazovala svoji tvář, které silné matky přeci jen neukazují. Sedla jsem si k ní na klín, objímala a popírala veškeré její sebeschazující názory a zároveň cítila, jak mě začínají bolet záda z nepřirozené polohy.
Děda kouřil a hleděl z okna, sestřenice chodila sem a tam a nadávala a bratránek koukal na televizi zaujatěji než kdy dřív...radši.
Tahle se to řešilo. Teta se totiž rozvést nechtěla. Se strýcem měla tři děti, z toho jedno dospělé, druhé postižené a třetí v rané pubertě. A myslím, že tohle byl nejhlavnější důvod. Že nechtěla rozbít rodinu. Ale to ztrací svůj hlavní význam v rozporu se skutečností, že ty děti o to ani nestály - nestály o to řešit problémy tohoto druhu. A proč by měly, nikdo jim to nemůže zazlívat, když se dotkl strýc i jich, vlastních dětí. A ne, nemám na mysli pohlazení.


Když se nad tím zamyslím, tak je to spíš tím, že teta nechtěla být prostě sama. Být sama by znamenalo být najednou v domě ten jediný, kdo má ty problémové děti uhlídat a s její alkoholovou závislostí a tendencí se pořád vytrácet z domu, by stejně po tomto zjištění sociálka předala děti do péče strýci a to by jí zničilo. I je.
Bojovala jsem zuby nehty. Zuby nehty za tetu. Řešila její problémy, nesnášela za ní jejího manžela, trápila se, kdykoli jsem tam jezdila na prázdniny. Vyústilo to tím, že jsem přemluvila tátu, aby sehnal rozvodové papíry, vyplnil to a já to měla předat tetě.
Byli jsme si totiž s tátou jistí, že by teta podepsala, kdyby to měla před sebou.
Ale ne.
Držela se zuby nehty něčeho parazitského. Neschopna se napravit, neschopna se bránit, ale jako sobec se dokázala držet všeho, co neškodilo jen jí, ale i její rodině. Promlouvání do duše nemělo žádnou váhu, protože ta duše neslyšela - nechtěla slyšet.
Poslouchat zmatené srdce je lehké, když mozek není schopný něco namítat díky rukou svírajících kořalku.
Komu není rady, není ani pomoci.
Těmito konečnými slovy jsem si umyla ruce.

Ironií je, že když jsem to vzdala, strýc při cestě na nádraží zkolaboval a dostal se do kómatu.
A nebo to není ironie, protože to nikomu nepomohlo, naopak se nám situace víc zkomplikovala.
Každopádně teta i když nemá na živění dětí, utrácí peníze za cestu do nemocnice, oplákává ho...Vlastně všichni ho oplakávají, až na bratrance. Na bratrance, který se na něj nikdy nechtěl jít podívat a ani se neptal na jeho stav. Čirá lhostejnost, kterou cítím i já.

Tím chci říct obecně, že i když chcete někomu moct pomoct, je to marné, když on sám o to nestojí.
A to je i s domácím násilím. Je to věc, která je špatná a moc komplikovaná na její řešení. Ono totiž poslat na to sociálku je příliš jednoznačné a jednoduché. A ne všechny jednoduché věci jsou správné.
Sociálka funguje zákonem. A dle mě ty naše zákony jsou příliš jednostranné, nedořešené. Proto poslat na domácí násilí sociálku, akor když jsou v tom děti, je to moc moc složité. A nejde to řešit, když jsou zde oběti, které nechtějí být zachráněny.
Možná se mýlím.
Jaký názor na to máte Vy?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama