Smysl života aneb Cesta

9. března 2015 v 20:19 | ,#' |  Úvahy a názory
Mnozí se ptají, jaký je (jejich) smysl života.
Ale je pravda, že je v téhle otázce se skrývá jiná. Co doopravdy chci?

To jest otázka, která má svůj důvod jen pro ujasnění. Ne, abychom nechápali. Ale abychom se člověk zamyslel a věděl.
Když jsem byla malá, často jsem přemýšlela nad věcmi s hlubším významem. Avšak nikdy jsem nenalezla odpověď.
Když se budu stále ptát, proč tu jsem, jaký mám význam a zda tady nejsem kvůli něčemu, co je důležité nejen pro mě, ale i pro ostatní, ztrácím čas.
Stačí, když se zeptám jednou pro svou představu, jakou bych chtěla dostat odpověď. Co by tak moc chtěla, čím bych se chtěla ve světě prosadit, o čem chci svým dětem a vnoučatům vyprávět?
Stačí, když budu mít jasno, dostatečně silnou vůli si k tomu razit cestu, konečně dosáhnout a pak si sama odpovědět. Tohle je můj smysl života.
Víte proč?
Protože smysl svému životu určujeme sami.


Určujeme ho svým cílem a žijeme cestou k němu. A i kdybychom toho nedosáhli, vydali jsme se směrem k němu a žili tím. A jak řekl jeden člověk, cesta je cíl.
Heh, aneb moje filozofie dotažená jiným myšlenkovým proudem.
Jak ji pochopit?

Dejme tomu, že mi bylo dáno do vínku malování, věčné přemýšlení nad existenciálními "nevěcmi" a to, že ráda čtu a píšu. Zajímá mě psychologie a filozofické otázky, nad kterými si nechávám kouřit z hlavy.
Jednoho dne jsem se zeptala, co je úmyslem, že jsem taková? Mám malovat a psát? Mám do svých výtvarných a literárních děl vložit nějaký hlubší význam, nějakou otázku, nějakou odpověď, něco ze svého Já? Třeba tím něco nebo někoho změním. Jednou se malé zvědavé děvče nebo chlapec podívá na můj obraz, pochopí, prozře a nabude nového názoru a cíle. I tohle by byl úspěch.
Myslím stále na budoucnost. Píšu deník a seznam věcí, které chci v budoucnu provést a zažít, abych byla spokojená. Na základní škole jsme měli jeden předmět, bylo to v šesté třídě a jmenovalo se to Výchova ke zdraví. Bylo to s naší třídní a mě ten předmět nehorázně bavil, protože jsme dostávaly pracovní listy třeba s obrázkem vzdušného balónu s pytli jako se zátěží a měli jsme do nich napsat, co si myslíme, že nás brzdí v cestě ke šťastnému životu. Nevím, kolik mi tehdy bylo, takových 11 až 12 let, a tyhle otázky byly tehdy velmi těžké. Ale učitelka nechtěla, abychom to nutně vyplnili. Stačilo se zamyslet. A já si papíry vzdušnému balónu podobné schovávala a sem tam stále přemýšlela.
Došla jsem k závěru, že ať se stane cokoliv, ať má budoucnost dopadne jakkoliv, v základě musím být šťastná!

Pak zde jsou detaily jako to, že chci mít stále svobodnou vůli, plno možností, nebýt ničím omezená a dělat to, co mě baví. Ale v budoucnu se může přítomnost změnit, já jistě nebudu mít stále stejné názory jako teď a svět také ne. Situace se jistě změní. Třeba v budoucnu mi bude odepřena svobodná vůle, nebo možnosti. Ale pokud budu šťastná? Proč ne, nakonec. Nelíbí se mi ta představa, když o tom teď přemýšlím a představuji si to, ale můžu mít později jiný názor.
Zatím se pro to snažím něco udělat. Brigáda, abych měla peníze a mohla si šetřit, škola, s kterou vím, že ta mi těch nových dveří otevře a dalších nabídne dost a pak si hýčkat bytosti, které mě podporují.
Někdy mě však přepadne chvíle, kdy jen tak ležím zády k pokoji, zády ke světu, čelem k tupé holé zdi a pláču. Prostě se to hrne ven, není to hlasité, jen se voda dere na povrch, stéká po tváři, kape a vsává se do polštáře. A já nehnutě zírám na zeď. Protože co když se jednou objeví na mě cestě? Co když budu dřít a snít a stejně se nedočkám svého vysněného cíle?
A vždycky se napůl uklidním, že to se mi prostě nestane, odmítám to přiznat, nestane se to!
A zcela se uklidním, když prostě vydechnu a slíbím si, že ať to dopadne jakkoliv, musím žít. Cítit a pamatovat si ten pocit, když dělám něco, co mě naplňuje. Když se směju a když smíchy brečím. Když se červenám a kdy ječím v zápalu adrenalinu. Když mám z někoho krásně zvláštní pocit. Když vzpomínám a kdy po dlouhé době shledávám nezapomenutelné lidi.
A vždy mi je lépe.

Musím žít pro to, co se odehrává mezitím, než zemřu.
A to je život. A to je cíl. Ta cesta.
A to je můj smysl života.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tess Tess | Web | 7. července 2015 v 13:32 | Reagovat

Najprv musím napísať, že tento článok je vážne super. Inšpirujúci. Pravdivý. Aj ja by som chcela písať také články :-) Ale myslím, že príliš nemôžem, keďže som ešte nenašla ten vlastný zmysel života. Stále iba hľadám ... :-?

A po druhé, by som ti chcela poďakovať za komentár k článku Z generácie na generáciu. Bol to najdlhší komentár aký som kedy videla :-)a asi aj preto ho možno mám tak rada :D Lebo presne ako tento článok bol inšpirujúci a pravdivý a super. A hlavne si ho cením.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama