První láska, první průšvihy

23. května 2016 v 22:31 | ,#' |  Úvahy a názory
Život mladistvého člověka je snad nejbouřlivější období života vůbec. V přechodu z dítěte, z kterého ještě čiší jakási nevinnost a nevědomost, se stává pomalu dospělý člověk - míchá se rozum s citem, zvědavost či jiné aspekty nás pohání k vyzkoušení mnoha věcí a to spíš těch zakázaných, morálně neakceptovaných, a to všechno je obalené jednou velkou zmateností.


Jako dítě jste jako velké rozhodnutí pokládali výběr kroužku na základce, jako dospělý už máte přehled o svých hodnotách a cílech a vůbec - ale jako mladistvý, puberťák, adolescent? Já ještě nevím, co si vezmu zítra na sebe, a už se mám rozhodovat, jakou školu chci studovat dle toho, čím se chci v budoucnu stát a co chci dokázat. A teď se podívejme kolem sebe, kolik lidí studovalo školu, která je nebavila a stresovala, kolik lidí nesnáší svou práci, kolik lidí zjistilo, že je jejich milovaný obor nemůže tolik uživit, a tak stejně pracují ve fabrice nebo v Kauflandu za pokladnou - kvůli tomu přece nestudovali a nestresovali se ne? Já sama dokážu říct, že nemusím koukat daleko - příkladem jsou mí rodiče, příbuzní, přátelé.

V tomhle věku většina zažívá i svou první lásku. Sama vím, jak první láska zacloumá s naší hlavou, hodnotami a přístupem. Člověk není zvyklý na takový silný vliv. Neopětovaná láska nás užírá stejně jako láska k člověku, s kterým nemůžeme prostě být, není to přáno a je to odsuzováno. Anebo zažíváme krásné období, obklopování partnerskou láskou a cítíme, jak nabýváme závislosti na lásce jako na droze. Nekoukám doprava doleva, mysl mám plnou jeho tváře a když ho objímám, cítím, jak mi nic na světě nemůže ublížit. Společné zážitky, první sex, první obavy, jestli jsem náhodou neotěhotněla, protože se protrhla guma, žárlení, lechtivé SMSky a fotografie na dobrou noc, volání si jen tak, protože jsme se prostě chtěli slyšet,... Krásné chvíle a prohloubení vztahu k danému člověku nás ovlivňuje.
A potom první trable, přehnaná žárlivost, přestěhování se a vztah na dálku, zrada, hádky a neshody, italské souznění. Trable v lásce na nás mají velký dopad, jak na výkon ve škole či v práci, tak na psychiku obecně. Místo toho, aby člověk udělal něco užitečného, tak potajmu pláče v posteli, utápí se ve zmatku svých vlastních citů, "nenávisti", nepochopení, beznadějnosti.
Řekněme ti, co to už zažili - jak velkou šanci má první láska, kterou prožíváme nejintenzivněji a zkrátka poprvé, aby vytrvala bylo z ní něco "napořád"? Poslušně hlásím, že malou. Je to zkrátka zkušenost, jako každá jiná, jen má větší váhu. Na člověka, do kterého jste se poprvé hluboce zamilovali a prožili spolu spoustu nového, nezapomenete. Je to number 1, vždycky tam bude určitá slabost pro něj, vždyť je to přece on. A je jedno, jak to nakonec dopadlo, protože ty hezké vzpomínky přetrvají a vážou se k dalším.
(Trochu depresivní, když tady s tímhle chytračím, jak to nakonec stejně dopadá, a sama tu první lásku prožívám... ...)
Z malinko vedlejšího soudku, upřímně moc nevěřím, že by první láska mohla být navěky. Pro mě je to těžké k pochopení, protože si zkrátka nedokážu představit, že bych měla být od samého začátku s jedním a tím samým člověkem. Třeba spolu vážně jsou, ale pak už nevěřím, že se alespoň jednou minimálně nepodvedli. Navíc, po čase se ta láska změní v tom lepším případě spíše na přátelství s výhodama, obyčejné soužití muže a ženy, nebo vztah ochladne a rozpadne se.

Jako adolescent prožívám taky sem tam tu honbu za novými zkušenostmi a většími problémy. Ježdění na černo, menší krádež v obchodě, chození za školu, falšování podpisu rodičů, zátah v klubu za užití alkoholu přestože ještě nebylo 18, nezávazný sex a setkání se s opovržením kvůli tomu - a intr je kapitola sama o sobě. Taky už jsem v tom ústavu poslední týden a budu radši dojíždět (mám štěstí, že jsem z těch, kteří si mohou vybrat, a spíš zvolili intr kvůli dusnu doma, lenosti, osamostatnění se. I když na intru se člověk až tam moc neosamostatní že jo.)
Naštěstí si je toho spousta dospělých vědoma, vždyť tohle potkalo už takových v tomhle věku, že si buď dobře pamatují a mají pochopení, nebo dělají, že si nepamatují, a vztahují to k sobě v dospělém věku radši. Proto problémy s mladistvými se berou jinak a mírněji, než s dospělými. Je to zkrátka přechod, puberta a spousta lidí se v tomhle období potřebuje vyřádit, vyblbnout, spoustu zažít, aby poté mohli do dospělosti zavřít hubu a sklopit pokorně hlavu místo drzého bouření se, zmoudřet, zpomalit a usadit se nakonec do vztahu, z kterého se nakonec stane stereotyp a nuda, ale jak jsou už za život unavení a vyblbnutí, tak jim to tolik ani nepříjde. Anebo příjde - a pak je na nich, jak to vlastně začnou řešit.
Ale tak to už je věc dospěláka - ještě mám čas. Ještě můžu řádit a užívat si mládí, protože až zestárnu, poznají to lidi kolem mě a já to poznám z jejich přístupu ke mě.
(Třeba že už nebudu tolik atraktivní a místo mě budou koukat po těch mladých kozách, ke kterým - a to se stále uklidňuju - ještě teď patřím)

AŤ ŽIJE MLÁDÍ!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama