Leden 2017

Protančené střevíčky

31. ledna 2017 v 22:41 | '#, |  O mně

Řekla bych, že každému je souzen tanec. Jen si k němu musí najít cestu.

Víte, musím se přiznat, že proti tanci jsem ze začátku nic neměla. Když nikdo nebyl doma, nechala jsem se unést, zpívala jsem si a tančila. Jako malou mě při sledování Barbie zaujal balet - to mi táta rozstřihl bačkory do školky, já si nachňácala k prstům kapesníky a "baletila", potom se do naší rodiny vetřela úchylka po filmu Lord of the dance a mě chytlo stepování, táta mě natáčel a dokonce mě s mamkou přihlásili i do taneční školy. A tady se to utlo. Nebavilo mě to. Dodneška když se tátovi naskytne příležitost, vyčítá mi, že jen tak z okna vyhodil tisícovku pro nic za nic. Od té doby měli rodiče k mým koníčkům rezervy. K tanci mi dokonce táta vnutkl odpor, protože v jednom kuse narážel, že necítím rytmus, neumím se vrtět. Takže v deváté třídě, kdy jsem k tanci jako takovému (krom toho občasného blbnutí v pokoji, kdy mě nesměl nikdo z rodiny vidět) neměla žádný vztah, jsem byla skálopevně přesvědčená, že do tanečních nejdu.
Prostě nejdu, basta. Říkám. Že. Nejdu.
Anebo jo. Ale jen, že mi nedáte pokoj.