Protančené střevíčky

31. ledna 2017 v 22:41 | '#, |  O mně

Řekla bych, že každému je souzen tanec. Jen si k němu musí najít cestu.

Víte, musím se přiznat, že proti tanci jsem ze začátku nic neměla. Když nikdo nebyl doma, nechala jsem se unést, zpívala jsem si a tančila. Jako malou mě při sledování Barbie zaujal balet - to mi táta rozstřihl bačkory do školky, já si nachňácala k prstům kapesníky a "baletila", potom se do naší rodiny vetřela úchylka po filmu Lord of the dance a mě chytlo stepování, táta mě natáčel a dokonce mě s mamkou přihlásili i do taneční školy. A tady se to utlo. Nebavilo mě to. Dodneška když se tátovi naskytne příležitost, vyčítá mi, že jen tak z okna vyhodil tisícovku pro nic za nic. Od té doby měli rodiče k mým koníčkům rezervy. K tanci mi dokonce táta vnutkl odpor, protože v jednom kuse narážel, že necítím rytmus, neumím se vrtět. Takže v deváté třídě, kdy jsem k tanci jako takovému (krom toho občasného blbnutí v pokoji, kdy mě nesměl nikdo z rodiny vidět) neměla žádný vztah, jsem byla skálopevně přesvědčená, že do tanečních nejdu.
Prostě nejdu, basta. Říkám. Že. Nejdu.
Anebo jo. Ale jen, že mi nedáte pokoj.


Když mě mí přátelé přemlouvali, ať do toho jdu s nimi, byla jsem zprvu přesvědčená, že příští rok v pátek nikam na večer jezdit nebudu a už vůbec ne tančit, když ve škole při nacvičování na akademii jsem umírala nudou a znechucením. Ale byla jsem nakonec na vážkách. Když jsem o tom mluvila s tátou, ani sena mě nepodíval, ale pronesl "A budete tě to bavit?", přičemž zdůraznil každé slovo a cítila jsem, že si v duchu rovnou odpověděl sám.
"Já nevím." Pronesla jsem. Nechtěla jsem si vzít na triko zase další tátovo zklamání. Chtěl, abych se nečemu věnovala, ale já u ničeho nevydržela.
Ńakonec mě ty mrchy stejně přemluvily a táta mě podpořil, jako ostatně asi vždycky. Dnes jim musím poděkovat, ale v tu chvíli jsem se spíš ptala sebe sama, do čeho jsem se to sakra nechala uvrtat. A ptala jsem se znovu, když v naší partě bylo víc holek než kluků, takže na mě kamarádi kluci nevyzbyli. Musela jsem tancovat s cizíma trdlama, co plandali nejspíš v tátově obleku, neskutečně se jim potili ruce a pořád koukali dolů na nohy. Nebo s klukama, co už měli zkušenosti, fungovali tam jako posila, ale drželi si odstup a moc se nevybavovali, po jednom či dvou tancích mě odvedli na okraj a šli opět pro jinou holku, co tam čekala, než se jí někdo ujme.

Nebavilo mě to. Fakt ne. Dodnes se občas kouknu na staré fotky a na většině mám otrávený výraz. Ničemu ani nepomáhal instruktor, který dokolečka omílal to, že se dívky nechají vést a cokoli si tanečník umane, ona má udělat. Chce, aby se zatočila, tak se zatočí. A mě to neskutečně sralo, víte co. Pro mě taneční v tu dobu nebylo nic jinýho než opruz a možnost, jak se alespoň vidět s lidmi ze základky, když už jsme byl každý jinde (což o to, většina spolužáku stejně šla na gympl, tak byli spolu, ale to já odtáhla do Pardubic). Na tátovi šlo vidět, že začíná být zase zklamaný. Tak mi nabídl, že tam chodit teda nemusím. Ale to už by bylo podruhý, co mi zaplatil kurz tance a já bych se na to vyprdla. A to jsem nechtěla.

Vše se obrátilo, když jsem konečně začala tančit s kamarádem. To už jsem se do základů dostala. Sice jsem ho povětšinu vedla já, protože necítil rytmus a já se ho naučila cítit za nás oba, ale nevadilo mi to. Po nějaké době jsem si to začala konečně užívat. Dokonce když jsem se vrátila domů, tak jsem si ještě oblečená do šatů v pokoji tajně zkoušela slow-slow-quick-quick-slow-slow. Až jsem si nakonec přece jen vybudovala cestu k tanci. Začalo mě to fakt bavit. Šlo to sice pomalu, nejdříve jsem si jen postupně oblíbila nějaké tance (foxtrot, quick-step, cha-cha, valtz), valčík teda nemám v lásce dodnes, polku už si dneska užívám a sambu v kuse zapomínám, ale v základě si jí vždy vybavím při písničce Ai Se Eu Te Pego.

Jo, už mi hraje v hlavě. Vyžeňte mi to nekdo z hlavy, nemůžu se soustředit.

Lásku k tanci jsem si nejvíce upevnila až v druháku, kdy jsme jako parta začala s chozením na prodloužené v tanečních, kdy jsem začala chodit do klubů a když se roztrhl pytel s oslavami kulatin, kdy se objednala kapela a tančilo se. Od té doby jsem zbožňuju plesy a protančila bych celou noc i den poté. Řekla bych, že nevím, kdy přestat, ale kecala bych - valčík mě povětšinou utne. Ale naprosto jsem si zamilovala cha-chu. Zamilovala jsem si šaty, podpatky a černé silonky. Až dodělám školu, chtěla bych začít s kurzem pro pokročilé. Chtěla bych si vyzkoušet flamenco, tango a jiné další tance.

Řekla bych, že každému je souzen tanec. Jen si k němu musí najít cestu.
Děkuju, že jste mě přemluvili jít do těch tanečních.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama